1. 1. 2014

Blogování, komentování a emoce v článcích


Tak jsem tak trochu uvažovala a polemizovala. Což není moc dobré znamení, protože z toho většinou vzniknou jen další složitější úvahy, takže se vlastně často nedoberu žádného konce, protože otázky vyvolávají otázky a odpovědi váznou. Kde jsou? Nejsou. Kdo ví, kde vězí. Jsem jak pes, co se ustavičně honí za svým ocasem.
Víte, měla jsem trochu sentimentální náladu, takže jsem si pročítala staré články z dob, kdy mi bylo tak 16, 17. No i 18. Tím chci říct, že jsem byla velmi emotivně laděná. Takže mnoho článků bylo přehnaných a nedávalo tak docela smysl. Ale když si  je tak čtu, cítím z nich jistou upřímnost, city, prostě emoce. To je možná to, co mi v nynější článcích chybí. A co tak nějak, jak si pročítám ostatní blogy, chybí všem. Všechny ty články, co jsou v poslední době tak cool a píší se nejvíc, jsou vlastně pořád to samé dokola. Občas si říkám, jestli nejsem na tom blogu podruhé, protože mi přijde, že jsem to samé už někde viděla. Jsou to strohé články, bez života, bez duše.
Je těžké se dneska zařadit do komunity bloggerů. Všechny blogy se snaží zaměřit jedním směrem, ale nakonec to vyznívá hrozně chladně, konzervativně. Nudně. Málokdy narazíte na blog, kde do něho autor vkládá kus sebe. Jasně, názory, recenze, to je taky část autora. Ale občas chci vědět i něco víc, než jaké knihy chce číst, jaký makeup používá a co spotřeboval. To mi totiž nic moc o té osobě neřekne.
Chci říct, proč lidé už nepíší nic o sobě? O svém životě? Nepřikládají své "umělecké" fotky do článků? Tohle mi prostě v té záplavě recenzových a how-to-do blogů chybí. Chápu, že se mnoho z nás bojí ztráty soukromí. Tohle potkalo i mě, když mi na blog přišli rodiče a pak z toho bylo hrozné pozdvižení. Ale za ten risk to stojí ne? Stejně už je celý náš život na internetu. Na facebooku a podobně. Proč ho nepřevést na blog? Já bych to hrozně moc ocenila, protože když jakoby znám autora a začnu ho mít ráda, tak mě pak baví každý jeho článek o to víc. Vážně.
Když už dnes narazím na opravdu zajímavý blog, kde pisatel píše zajímavé zážitky ze svého života (třeba jako slečna, co psala, že na benzínce platila za benzín 6 korun 10 haléřů :D) nebo prostě jenom píše, co zrovna cítí, pak je většinou blog víc než rok neaktivní. Řekla bych, že éra individuálních, originálních blogů odezněla během roku 2012. A pak nastoupilo to, co je dnes. (A taky blogspot.) Asi je to normální koloběh událostí, ale stejně mě to mrzí. Když pak na všech stránkách píší o tom samém, začne to prostě nudit. A přitom já čtu blogy ráda.
Jsem si vědoma toho, že i já sama píšu hodně o knihách, protože každý se chce nějakým způsobem zaškatulkovat a zařadit mezi ostatní. Být něčeho součástí. Ani já nejsem výjimkou a řadím se asi víc ke knižním blogům. Ale nechci psát pořád jenom o knihách. A nechci psát pořád jenom recenze nebo návody. A taky nebudu. Chci psát i o sobě, o svém životě a chci si to pak zas za několik let číst a říkat si, že jsem zas o něco moudřejší. Proto ještě jednou říkám, tohle je blog o knihách, ale ne jenom o knihách. I když kvůli tomu asi nepatřím nikam.
Jedna z dalších věcí, co mě rozčilují je, že nikdo nečte psané (dlouhé) články. Všichni si jen rychle prohlídnou obrázky nebo fotky. Ale nečtou. K tomu pak jen zřídkakdy hodí nějaký plytký, nic neříkající komentář.
A to opravdu jen velmi zřídkakdy. Protože jsou lidé líní psát komentáře.
Víte, já jsem blogovala dřív v dobách, kdy se na blogu hodně oceňovala individualita a originalita. A taky měl každý nějaký názor, který vyjadřoval. KOMENTÁŘI!
Takže jsem zvyklá všechno komentovat, psát komentáře a podobně, ale taky věřím v něco jako komentářovou  karmu. Proto když já napíšu komentáře někomu jinému na blog, očekávám, že dostanu komentáře na svůj blog. Bohužel karma v dnešních dnech neplatí, protože nikdo už nekomentuje. A přitom od čeho tu ty blogy jsou? (Krom toho, že autoři očividně rádi píší.) Od toho, abychom se podělili o názory a psali si komentáře a všichni byli šťastní! Jenže to už asi neplatí. A přitom já píšu tak hezký, smysluplný a dlouhý komentáře. Achjo.
Stejně to tu nikdo nepřečte a pokud ano, nechť zažádá v komentářích o veřejnou poklonu. Protože takových lidí je v té záplavě rádoby bloggerů zatraceně pomálu.

4 komentáře:

  1. Když jsem četla tvůj článek, tak jsem měla chuť se hlásit "Já, já, já, píšu komentáře a rádu čtu dlouhé články a mám ráda, když vím něco o lidech, kteří píší mé oblíbené blogy!!" Je strašně vtipné, že já jsem teď dopsala článek, který vlastně pojednává skoro o tom samém, o čem jsi ty napsala ten svůj :D. Jen doufám, že mi uvěříš, že jsem celý námět nezkopírovala od tebe, ale zrovna jsem právě četla tenhle článek (http://mmargareta.blogspot.cz/2013/05/knizni-blogosfera.html) a došlo mi, kolik je v tom pravdy...však já o tom mám článek...jen doufám, že mi to věříš :). Nerada bych ztratila čtenáře mého blogu, který má tak podobný postoj k tomu, že originalita je už vlastně skoro zapomenutá věc :). Achjo...zase jen blábolím :D, když ty máš tak úplnou pravdu....a nechápu, jak jsem mohla zrovna, když tys ho napsala, napsat, tak obsahově podobnej článek....to je asi ve vzduchu, nebo já už nevím :D.
    A taky máš pravdu s tím škatulkováním - knižní blog jsem chtěla mít hlavně proto, abych konečně někam patřila. Jenže, co když je normální nikam nepatřit?? Teď, v téhle "blogové" době jsou originalita a nevšednost skoro sprostá slova! Honem, honem se všichni někam zařaďte, nebo vás ukamenujeme, protože nemáte blog jenom o knížkách, ale dovolili jste si přidat i článek o sobě!
    Víš co? Pojď a budeme spolu nezařazené :D.
    No, tak snad mi odpustíš tenhle nesrozumitelný dlouhatánský komentář :D.
    A tenhle tvůj článek bych si nejradši napsala na zeď (v pokoji), kolik je v něm pravdy! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ten nejkrásnější komentář, co mi kdy kdo napsal! :D
      Děkuju :)

      Vymazat
  2. Mám asi vesměs stejné názory jako ty v tomhle článku. Vzpomínám si, že ještě pár let zpátky se na blozích pod články vedly sáhodlouhé diskuze v komentářích, bylo to takové interaktivnější... Na druhou stranu je ale fakt, že i já sama už dnes sleduju mnohem méně blogů a asi i méně komentuju.

    Taky se neumím moc zařadit. Píšu o sobě, o tom, co mě baví, co mě zaujme. Tím pádem občas třeba i o knihách, ale knižní blogerkou bych se určitě nenazvala. Prostě si píšu "jen tak" - protože mě to baví. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem často také líná psát komentáře. Někdy nevím co, někdy vím, ale lenost mě přemůže. Ale dala jsem si předsevzetí, že každý článek, který přečtu, tak okomentuji. Protože vím, jakou mi udělá radost, když na svém blogu najdu komentář. Například od někoho, u koho ani nemám ponětí, že můj blog zná - třeba od tebe ;). To hrozně potěší a tak jsem si řekla, že chci, aby tenhle pocit zažívali i jiní lidé. Zatím své předsevzetí dobře plním! :)

    Mě například deníčkové články nudí. Protože toho člověk neznám, nezajímá mě, s kým byl venku a co nového si koupil. To si raději přečtu recenzi. Ale chápu, co tím myslíš. Nejraději mám například nějaké TOPy, třeba teď se jich objevila spousta. Kde to je o těch knihách, ale autor do toho dává část sebe. Ukazuje, co má rád a co ne. :)

    Nicméně vím, že i mé články jsou dost neosobní. Ale nevím, jak jinak to udělat. Nechci psát o tom, co jsem zažila. Chci psát o knihách a nechci se zapojovat do nějakých otřepaných meme. Takže nemám nápady. Kdyby tě něco napadlo, uvítám tvou pomoc. :)

    A nenapsala jsem to k odpovědi na tvůj komentář u sebe na blogu, tak to napíšu sem. Děkuji. Nemůžu uvěřit tomu, že se ti má recenze líbila nejvíc. Myslelas to opravdu vážně? Já jsem žádnou jinou nečetla, protože na knihu, kterou jsem ještě nezrecenzovala sama, si jiné nečtu. Ale ať to, co jsi napsala, je plná pravda, či nikoliv, hrozně mě povzbudila do psaní dalších recenzí a pokračování. Díky moc! :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.