25. 1. 2014

,,Holane, běž!"

Před chvílí jsem si pročítala svůj literární sešit ze střední. Je to můj nejoblíbenější sešit a hrozně jsem si na něm vždycky zakládala. Našli byste tam hromadu popisků, rozborů děl, úryvků a informací o autorech a filmových verzích jejich děl. Vždycky na mě dýchne takový vánek nostalgie, když ho otevřu. Milovala jsem hodiny literatury. A vždycky jsem byla první (a občas jediná), kdo se hlásil, aby mohl před všemi ostatními říct svůj rozbor a názor na knihu či její úryvek.

Mezi tu hromadu mých oblíbených děl, o kterých se učí ve školách, patří dozajista Smrt krásných srnců. Okouzlil mě už jen ten poetický název. A stejnojmenná povídka se mi líbila nejvíc. A to hlavně kvůli scéně, kde Holan uloví srnce. Podle toho se to vlastně celé jmenuje, že.
Každopádně, pokaždé když čtu tento úsek, mám takový zvláštní pocit. A když je tam pak věta ,,Holane, běž!" úplně mnou projede takový výboj. Nevím, jak to popsat. Jako byste sledovali svůj oblíbený seriál a vaše postava řekla něco epického. A vy z toho máte takový zvláštně šťastný, ale zároveň divný pocit. Skoro vám vhrknou do očí slzy a kdybyste tu větu měli říct nahlas, zlomí se vám hlas. Chápete aspoň trochu, jak to myslím?
Netuším, proč to se mnou pokaždé tak zamává. Asi byl Ota Pavel skutečně jedinečný autor, protože jeho povídky ve mne probouzí hromadu nejrůznějších emocí. A to je přeci účel skvělého čtení.

"Na ostrov už to nebylo daleko. Skupina habrů, pak chomáček slabých bříz s močálovitou barvou listí a potom už duby. Pes se zastavil. Spatřil srnce.
Ještě byla možnost vrátit se, Holan by to udělal. Ale tatínek vzal jeho hlavu do dlaní, a zašeptal tu zabijáckou větu: ,,Holane, běž!"
A Holan vyběhl. Nabral směr a letěl téměř ve vzduchu mezi duby. Pak už uháněl přikrčen a poslední metry se ztratil tatínkovi z očí, plížil se ve vysoké trávě. Tatínek zapomněl na opatrnost i na to, že může srnce poplašit, a kráčel fascinován dál a dál. A pak spatřil psa, jak vyrazil, a uslyšel srnce, jak bekl... Srnec byl ještě mohutnější, než se zdál z ostrova. Skákal k řece, jakoby vymršťován pružným pérem. Snad dvacet metrů nad řekou Holan skočil podruhé a naposled. Srnec udělal překot jak zajíc po plném zásahu broky. Ale mrtev nebyl. Ještě se cosi odehrávalo, obě těla se válela v kotoučích ze stráně a zelená tráva pozdního jara se barvila krví. U řeky srnec zůstal ležet a Holan nad ním stál."

2 komentáře:

  1. Na začátku roku jsem si začala psát seznam knih, které jsem nečetla, ale dennodenně se za to stydím. Po přečtení tohohle článku mě napadá, že vedle Hamleta, Spalovače mrtvol a Babičky musím přidat ještě Smrt krásných srnců. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, ta věta jako by obsahovala svoji vlastní magii. Pouhá dvě slova, ve kterých je toho ale obsaženo mnohem víc, než by se mohlo zdát...

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.