17. 1. 2014

Slečna řidič

Snažím se napsat článek, ale trochu mi to znepříjemňuje fakt, že mám hrozný HLAD! To máte tak když jdete k zubaři a oni vám vrtají zoubek. A pak nesmíte 2 hodiny jíst. 2 HODINY! To si snad dělají srandu. Mám hlad, že bych si ukousla i vlastní ruku. No, to zase né, na to jsem až příliš narcistická, ale hlad mám velký, to jo.

Tento článek bude jen takové moje vypsání se, protože jsem plna pocitů. Převážně těch veselých, šťastných až přehepiózních. Takže nic knižního nečekejte. Sice se chystám na jednu recenzi, ale to teď musí počkat.


Dámy a pánové,
dovolte mi, abych vám oznámila, že jsem konečně udělala řidičák! Ihé. Tak už mě to v poslední době nebavilo a táhlo se to se mnou, jak smrad asi 4 měsíce, protože když chodíte do práce, není moc čas na jízdy a taky jsem v polovině výcviku měnila autoškolu, a tím mi vznikla 3 týdenní pauza bez jízdy.
Protože majitel autoškoly (ne)Prima byl takový zmrd. Urážel mě, křičel na mě a znervózňoval. Na jízdy jsem se absolutně netěšila, měla jsem deprese, brečela jsem. Jednou mě dokonce vyhodil z auta v polovině jízdy a nechal kdesi uprostřed Pardubic! Pak mi akorát řekl, že byl ten den poněkud podrážděný, protože mu trhali nervi. WTF? Žádná omluva, jen výmluva. Tohle si prostě profík dovolit nesmí, kord když ho platíte. Zkrátka neslýchané, nevídané. Byla to taková ta poslední kapka a rozhodla jsem se přestoupit do jiné autoškoly. K panu Kopeckému.
Ze začátku to bylo docela nezvyklé, protože jsem jela poprvé s jiným autem a přišlo mi trochu silnější. Divočejší. Honda no. Ale pak jsem si zvykla a cajk.
A taky, jelikož jsem paranoidní (poněkud velmi, ano), jsem se zprvu pana Kopeckého bála. Hodně za to mohla asi i moje předchozí zkušenost. Ale nebylo proč. Koneckonců je to v pohodě chlapík, díky kterému jsem udělala řidičák a hodně se toho naučila, protože z předchozí autoškoly jsem neuměla skoro nic.
Ale to už je teď všechno jedno a zapomenuto, protože jsem to zvládla. A na tu špatnou část epizody autoškola mohu s klidem zapomenout. Sice se malinko bojím, že to bude těžké jezdit sama, ale když budu jezdit bezpečně, pomalu a opatrně, tak to bude snad oká.

Mám radost, mám radost, mám radost. A chci ji sdílet s vámi. Šířit do vašich pokojů a roztančit plamínky radosti ve vašich očích. Protože mi věřte, že ten pocit, kdy vám ze srdce spadne ten obří těžký kámen nervozity, stresu a strachu, když skončí zkouška a komisař vám oznámí, že vám to dá, ten za to vážně stojí.

A teď můžu hrdě křičet z plných plic: JSEM ŘIDIČ! 
(takže si dávejte větší pozor, hlavně v okolí Pardubic :D)

3 komentáře:

  1. Jé, to bychom tě mohli potkat, až zase pojedem do Globusu na velkej nákup :D (bydlím u Kolína) a musím říct, že ti řidičák nesmírně závidím, i když ne ten stres před tím...Já budu čekat ještě tři a půl roku a vzhledem k tomu, že mamka neřídí a táta mě nikam vozit nebude, se hrozně těším :D. I když se toho bojím, protože instinktem soudím, že mé řidičské schopnosti (sic až za tři roky) budou mizivé :D.
    Takže gratuluji k řidičáku!

    OdpovědětVymazat
  2. To jsem nevěděla, že instruktoři můžou být takový sráčové. Ale tak gratulejšn, teď si můžeš půjčit auto a dovést mi tu knihu a já ti půjčím svou. Očekávám tě v 17:00! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Úplně tvou radost s tebou sdílím. Už jsem taky rok řidička a i když jsem neměla tak psycho učitele, jako ty, i tak jsem z něho byla v nervu. Plus z těch jízd, že něco nabourám a už to jelo, no. Ale nakonec jsem to taky dala, napoprvé a jsem ráda. Teda sice ještě jezdím s mamkou, protože je to tak jednou za 3 měsíce, ale i tak se člověk dost naučí. :)
    Přeju hodně štěstí. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.