7. 2. 2014

Nad šálkem čaje...

Tak si tu tak sedím se šálkem čaje s rumem a přemýšlím nad událostmi, které se poslední dobu udály. Mám na mysli, jak se člověk dokáže změnit. Za rok. Za dva. Už to pak není ten samý člověk, kterého jste znali dříve. Ten člověk z minulosti neexistuje. Stává se to dnes a denně.
Na základce jste s někým nejlepší kamarád, přijde střední, rozdělí vás a ten dotyčný se změní. Jdete na vysokou a lidé ze střední se změní. Pak jdete do zaměstnání a už jsou vám cizí i lidé z vysoké. Není to změna přes noc. Ale postupná a průběžná. Jenže když jste v odloučení od dané osoby nějakou delší dobu, tak při každém setkání jsou vaše konverzace čím dál tím víc nucenější. Umělejší. Trapnější. Co říct? Na jaké téma diskutovat? Co ten dotyčný má teď rád? Baví ho stále to samé? Mluví stále s těmi samými lidmi? Se mnou? Kdo je to? Cizinec.
Nemá smysl si to nepřipouštět. To procitnutí, že toho dotyčného nepoznáváte, je jako rána pěstí přímo do obličeje. Vždycky to tak bylo a vždycky bude. Čím méně jste s tou osobou v kontaktu, tím méně o ní víte a tím pádem ji méně znáte. Už to není každodenní ustavičné štěbetání v lavici, sdělování si informací, převypravování zážitků. Na řadu přišly zdvořilostní otázky a fráze. "Ahoj, tebe jsem dlouho neviděla!" "No, ahoj, jak se máš?" "Však víš, jde to, co ty, něco nového?" "No ani ne, u nás se nic zajímavého neděje." "Jo, tak to jsme na tom stejně." Ticho...
Nakonec není, co si říct. I když se toho stalo tolik. Nač něco říkat? Stejně to toho druhého nezajímá. Je to jako byste potkali na ulici cizince a ptali se ho, jak se mu daří. Udělali byste to? Zajímalo by vás to?
U některých třeba ano. U nových známostí. Ne u těch z minulosti (když teda nejste sběratel drbů). U nich máte jakési předsudky, které vám nutí obraz toho, jaká ta osoba má být. Jaká byla. Tak jak ji znáte. A když neodpovídá tomu obrazu, tak je zle. Chcete tu osobu zpátky. Ale změnila se. Vy jste se změnili. Nakonec z toho zbude jen plytké zasílání bezduchých zpráv, přání k narozeninách, k vánocům, možná i přání šťastného Nového roku.

A jaké z toho plyne ponaučení? Pokud skutečně nechcete tu druhou osobu ztratit, vzdálit se jí, pak se snažte svůj vztah utužovat a udržovat. Protože jakmile dojde k tomu, že toho druhého už neznáte, kdy budete cítit tu tíhu drastické změny v chování, vyjadřování a stylu toho člověka, vrátit to všechno zpátky na začátek, do původního stavu, je velice těžké. Často i zcela nemožné.
Avšak ne vždy to lze. Někdy je odloučení hold nevyhnutelné...

4 komentáře:

  1. Naprostá pravda a moc pěkně jsi to vystihla. Je to sice smutné, ale je to součástí života.

    OdpovědětVymazat
  2. Páni, mluvíš mi z duše :) bohužel je to pravda.. a ještě smutnější je, když se tohle stane s člověkem, kterého vídáš každý den... Hezky jsi to napsala :)

    OdpovědětVymazat
  3. Hele nevadí ti, když si to vezmu osobně, že ne? :D
    Ne dělám si srandu :).. To je prostě normální. Je to naprd, občas to hodně zamrzí, ale bohužel jak člověk stárne, tak přichází o staré přátele. Díky bohu ale nachází jiné, což se trochu vyrovnává, ale je pravda, že ne vždycky noví přátelé dokáží nahradit ty staré. Ale! Já si myslím, že i odloučení přátelé k sobě mohou nakonec zase najít cestu, když oba budou chtít a budou k tomu vhodné okolnosti. (klidně si to taky vezmi osobně :D)

    OdpovědětVymazat
  4. Je to pravda no. Taky občas potkám někoho, s kým jsem byla dřív dobrá kamarádka, nebo jsme si prostě rozuměli a najednou sedíme v autobuse, kde se potkáme a jsme schopni si spolu vyměnit jenom tyhle základní věty a zdvořilostní otázky a odpovědi. Ale to k životu prostě patří. Není to proto, že by se člověk styděl nebo tak, ale prostě proto, že jakmile člověk trochu doroste, vyspěje, tak se mu začne vytvářet názor na svět a většinou vůbec není stejný s člověkem, se kterým jsi ho měla stejný v patnácti. Protože na základce jsou všichni lidi, které spojuje jenom to, že bydlí na stejném místě. Na střední škole jsou lidi už trochu bližší, ale taky to přece jenom není nějaké BFF na věky, protože přece jenom jsme tam všichni byli jenom kvůli maturitě a už se nemohli dočkat, až vypadneme. Cítim ale, že třeba na vejšce je to jiný, protože tam už jsou vyloženě lidi, kteří mají stejné zájmy, stejné cíle, ambice a celkově takový stejný pohled na svět. Ale to se uvidí, kteří lidé ti v životě fakt vydrží. To až ukáže čas no. :) Já jsem taky zklamaná, jak to s některými lidmi dopadlo, ale na druhou stranu si pak vážím lidí, které mám v životě třeba už i 15 let a fakt mi podle mě vydrží minimálně těch dalších patnáct... :D :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.