15. 2. 2014

Neracionálně iracionální

Pár plachých slídivých pohybů očí. Tvé smysly cítí ty plíživé kroky. Vlasy padající ti hluboko do tváře. Neklid rukou. Paranoia na každém kroku. Všude ta hypnotizující zářivá barva kroutící se jako červi v hnijícím mase. Nervózní pot prosakující kůží, tekoucí po spáncích, po tvářích. Divoké točení hlavy. Nevolnost, nechutenství. Tlak na prsou. A ty tíživé otázky. Co se děje? Kde jsi? Bušení srdce hlasitější než smích. Smích? Kdo se směje? Co je tu k smíchu? Rozšklebená znetvořená tvář vynořující se odnikud. Pochyby o vlastní existenci. Ubohý neklid těla měnící se v neovladatelný třes, kterého se nelze zbavit. Je jako otravný hmyz, jenž vám bručí u hlavy. A vy se ho snažíte setřást. Mácháte rukama kolem dokola. Údy vám vlají ve vzduchu v podivných úhlech. Vypadáte u toho hrozně směsně, jako byste chtěli chytit vlastní démony. Jenže oni se vám stále vysmívají stejně jako ta tvář odnikud. Co se to děje? Pouhé pomatení mysli? Zlý sen? Je tohle realita? A kdo jsi ty? Kdo ksakru jsi?!
Tlukot srdce sílí a každou chvíli to vypadá, že se rozběhne ven z hrudi a zanechá za sebou jenom krvavou stopu ztrácející se v dáli. Tehdy si uvědomíš, jak to bolí. Každý úder je jako nelítostná rána kladivem. Snaží se rozbít hrudní koš zevnitř, rozdrásat kůži, prorazit ven. Chce svobodu. Okamžik na to, to už neunese tvůj žaludek a vyvrhne svůj obsah. Ten se hlasitě rozplácne na betonovou zem. Velké kolo uprostřed a kolem rozevláté jemné paprsky. Vypadá to skoro jako chamtivé slunce na letní obloze, napadne tě. Natahující se po všem, co se nestihlo ukrýt do bezpečí stínů. Od popraskaných rtů se ti táhne dlouhá slina, ale nevšímáš si ji. Jedná se jen o drobnost netížící tvoje vědomí v tomhle nastalém chaosu. Jednou rukou se podpíráš o vlastní nohu a snažíš se tak vyvážit svoje kymácející se tělo. Druhou si mneš levý spánek, otrávený jedovatým škrábancem netvora. Tvoje mysl chce klid, ale tvoje hlava jakoby toužila po další a další jízdě na kolotoči. Nestačí ji jen lehké houpání, ne, potřebuje prudké otočky o 360 stupňů. A tobě není dobře. Cítíš se přímo hrozně. Nemůžeš a nechceš to vydržet. Tvá síla tě opouští a slané slzy ti slepí vlasy k tváři. V tu chvíli tě napadne matná vzpomínka na šťastné chvíle. Požaduješ od ní, aby tě vtáhla do sebe a pohltila. Jenže smích neustává a  vytrhne ti vzpomínku z pomyslné náruče. Najednou se ti chce v tu chvíli jediné, s tím nejostřejším nožem brutálně rozevřít tu zlomyslnou tvář, která se pořád směje. Rozřezat ji na kousky jako divoké zvíře. Nemáš však v kapsách nic, čím by ses mohl ubránit nepříteli. Démoni kolem tebe poletují a nedovolují ti najít úlevu. Pronikavý dávivý chechot se ti tříští v uších. Opuštění vlastního těla, jenž je neustále v křeči, by bylo lahodným vysvobozením. Vysvobození, tak krásné, tak vzdálené. Co od tebe chtějí? Kdo jsi? Stále ty samé otázky. Ale odpovědi uprchli někam hodně daleko. Opustili tě. Jsi sám a dobře to víš. Bolest na prsou, v hlavě a neustupující křeč jsou připomínky toho, čím jsi. Jenže tvoje vlastní vědomí nedopustí, aby se otázky sešli s odpovědí. Protože by to znamenalo jistou smrt. A smrt by byla oním vysvobozením. Tohle však není tvým osudem, tvým osudem je poprat se se zlovolnými démony, kteří se uzamykají kolem tvého prohnilého srdce. Tak bojuj.

3 komentáře:

  1. Wow, jak temné :), ale jsi fakt dobrá! Připomíná mi to trošku Jámu a kyvadlo :D. A je to pravdivé, s démony života bojujeme denně, a nejhorší to je s těmi, kteří jsou v nás.

    OdpovědětVymazat
  2. Příjde mi to jak temně popsané hula hoop dance :D Na začtku mě to napadlo a pak mi to jen čím dál více připomínalo :) Ale pokud to není temný popis hula hoopu tak se mi to stejně líbí ;) A TAKY mě napadlo, že si těsně předtím četla Jsem rotříštěná/zlomená protože to je docela podobný styl psaní

    OdpovědětVymazat
  3. Jelena má asi nějaké období temna. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.