23. 2. 2014

TAG Jedna věc (video)

Čauky jeleni.
Poslední dobou jsem přemýšlela, co že to mám vlastně natáčet za videa. Nechtěla jsem dělat další knižní tag. Ale nakonec jsem stejně udělala další tag. Akorát tedy není knižní. Navíc jsem ho tentokrát sama vymyslela. Nevím, jestli je nějakým způsobem originální, protože jsem nehledala, jestli někdo něco takového udělal. Asi ano, ale to je mi teďka docela fuk. Snad se vám video bude líbit, nezapomeňte napsat nějaký koment, ať vím, co si o tom myslíte. Ale hlavně byste tento tag mohli udělat také. I když vím, že některé ty věci najít, bude docela oříšek, ale prostě se toho nesmíte bát. Takže s chutí do toho!

PS: Jednotlivé otázky jsou napsané v informacích pod videem na youtube.


21. 2. 2014

3 výkřiky do nikam

1. V neděli jdu zase do práce. Nesnáším, když musím chodit do práce o víkendu. Hrozně ráda spím a vydržím spát klidně i do 11, když jdu spát ve 23, což máte 12 hodin. Ale mně to nevadí, protože se mi zdají krásné, bláznivé sníky. A nechat si zdát sny, mě hrozně baví. Ale když chodím do práce, tak vstávám v 6 a chodím spát tak kolem 23, protože dřív to nestíhám, jelikož potřebuji číst, psát články, sledovat seriály, trávit čas s přítelem, no, je toho dost. A když to spočítáte, vyjde vám 7 hodin spánku. Je to prostě nic moc. I když pro dospělého člověka má být 7-8 hodin spánku prý ideální. Což nechápu, když si ráno přijdu jako zombie. Proč nemůžeme být jako žirafy, aby nám stačilo jen půl hodiny spánku a cítili se svěží?

2. Už hrozně dlouho sháním plyšového jelena. A nikdy jsem žádného neviděla. Akorát dneska jsem narazila v knihkupectví na něco, co se jelenovi trochu podobá. Na plyšového soba. Měl malé rudé růžky a byl roztomilý. Jenže mu udělali dost špičatý čumák, takže vypadal trochu jako pes. Alespoň mi to tak přijde.
Neviděli jste někdo někde plyšového jelena? Moc bych ho chtěla...

3. Kvůli mnoha nečekaným a nutným výdajům (daně, přihlášky, ..) se mi dokonce podařilo neutrácet. Protože všechny peníze, které si odkládám stranou na knihy, oblečení, prostě na cokoliv, co se mi zalíbí nebo "nutně" potřebuji, jsem dala právě na nutné výdaje. Tudíž se můj únorový Book haul bude skládat ze šesti knih. Jsem na sebe hrdá. Celkem. Protože se mi stejně nepodařilo koupit knihy z blogového Wishlistu. Já se k tomu snad nikdy nedokopu. No uvidíme. Strašně ráda bych si přečetla knihy jako Zlodějka knih, Něž jsem tě poznala, Maru Dyerovou a Okřídlená duše. Je hrozná OSTUDA, že jsem to ještě nečetla. Ale knih je příliš a peněz málo. A času ještě méně. Achjo.

19. 2. 2014

RECENZE: Tak padne náš svět - Megan Crewe

"Pro každého, kdo byl někdy na dně, bez ohledu na to, jak hluboko."

Anotace:
Začíná to jako svědění, kterého se nemůžete zbavit. Pak přijde horečka a šimrání v krku. Pár dní nato budete vykládat svá tajemství na potkání neznámým lidem, jako by to byli vaši staří přátelé. Za další tři dny vás postihnou paranoidní halucinace.
A pak budete mrtví...
Šestnáctiletá Kaelyn žije na ostrově nedaleko pobřeží. Když její nejlepší kamarád odjíždí studovat na pevninu, vůbec ji nenapadne, že ho možná už nikdy neuvidí. Ale pak její malou ostrovní komunitu postihne podivná virová epidemie. Počet mrtvých narůstá a vláda dá ostrov do karantény: nikdo nesmí z ostrova odjet, ani se na něj vrátit.
Ti, kteří jsou dosud zdraví, musejí bojovat o tenčící se zásoby potravin, aby neztratili naději na přežití. Zatímco svět, který Kaelyn znala, se kolem ní hroutí, ona nachází nečekané spojence, přátelství i novou lásku. A když ji virus začne okrádat o přátele a rodinu, ze všech sil se snaží udržet si víru, že musí existovat způsob, jak zachránit lidi, kteří jí jsou nejdražší.


Autor: Megan Crewe
V originále: The way we fall
Počet stran: 312
Rok vydání (ČR): 2012
Nakladatelství: Egmont
Pokračování: Životy, které jsme ztratili

První věta: Leo, je to asi pět hodin od chvíle, co jsi odjel z ostrova.

Příběh:
Děj se točí okolo hlavní hrdinky šestnáctileté Kaelyn, která si žije svůj nudný život na ostrově (zahrnující řešení rozepří s kamarádkami, péči o malou sestřenku Meredith, venčení fretek Mowata a Fosseyho, nedořešené věci s kamarádem Leem a další malichernosti), avšak jen do doby, než se objeví virus, který zachvátí celý ostrov. Nejprve se objevují jen takové menší náznaky chřipky, později to však přeroste v něco mnohem většího. V něco, na co je i její otec, skvělý mikrobiolog, krátký. A pak to teprve nabere ten správný spád. Přijde karanténa. Mrtvola střídá mrtvolu. Lidé se začínají měnit ve zvířata peroucí se o každičký kousek jídla či tabletku na škrábání v krku. A vláda od toho dává ruce pryč. V tomhle nastalém chaosu se Kaelyn musí rychle rozhodnou jestli bude bojovat a vymyslí způsob, jak zachránit své nejbližší nebo naopak to všechno vzdá. Ale, jak se říká, i v tom nejhorším se dá narazit na nějaký světlý bod, díky němuž na okamžik zapomenete, co se děje venku. Tady se nám ztělesnil v podobě fešáka Gava. Ale příliš romantiky nečekejte, kniha je především o smutku, ztrátě a bolesti.

18. 2. 2014

Michaela v Praze na OneRepublic (video)

Čauky jeleni.
Hlásím se vám s reportáží z Prahy.
Jak někdo z vás možná ví, tak 16.2. se v Praze udál koncert mých oblíbenců OneRepublic. A protože si vážím všech svých čtenářů, odběratelů, pronásledovatelů a podobně, tak jsem vás chtěla vzít sebou, alespoň na těch 6 minut. Kvalita sice nic moc, protože ve tmě, kde to všechno bliká a svítí a hlavně, co se týče zvuku, tak bassuje, se to moc nedá. Ty basy jsou na tom videu asi to nejhorší, protože mobil ten hlasitý zvuk bas prostě nezvládal.
Všechno vám víceméně vysvětlím ve videu. Akorát jsem se teda zapomněla pochlubit, že jsem si v Palladiu koupila takovou krásnou mikinu. Ale tak já si ji někdy vezmu do nějakého videa a ukážu vám ji.
Pár slov ke koncertu: Až na to, že jsem tam musela takovou dobu stát a umírali mi totálně nohy a záda. Hlavně ty záda! To bylo moc moc fajn. I když mě místy srali lidé, co se jak kokoti tlačili pořád víc a víc dopředu. A taky sobečtí dvoumetrový lidé, co se narvou před vás a vy pak hovno vidíte. Jim je to ale ukradený, že máte tak tak 170cm a vidíte pódium, jen když se postavíte na špičky. A nakonec se tam nedalo dýchat. Byla jsem někde v polovině arény a tam vám bylo nehorázné horko a dusno. Takže ke konci jsem se šla postavit dozadu k východu, dýchat čerstvý vzduch, abych nezkolabovala jako některé osůbky, které tam pak museli vynášet ven. Každopádně se mi to líbilo, atmosféra byla parádní. Nejvíc na vrcholu blaha jsem se cítila, když začali hrát moji nejoblíbenější písničku Something I need. To bylo epický, jak všichni zpívali. Áááá.
Tak jo. Užijte si video. A nezapomeňte poznamenat, že to mému příteli sluší. To je ten fešák ve videu.

(for Yanny: Ty si tam byla taky? :O To je husté, že si stála v té samé aréně jako já. Škoda, že jsem to nevěděla, mohli jsme pokecat :D)


15. 2. 2014

Neracionálně iracionální

Pár plachých slídivých pohybů očí. Tvé smysly cítí ty plíživé kroky. Vlasy padající ti hluboko do tváře. Neklid rukou. Paranoia na každém kroku. Všude ta hypnotizující zářivá barva kroutící se jako červi v hnijícím mase. Nervózní pot prosakující kůží, tekoucí po spáncích, po tvářích. Divoké točení hlavy. Nevolnost, nechutenství. Tlak na prsou. A ty tíživé otázky. Co se děje? Kde jsi? Bušení srdce hlasitější než smích. Smích? Kdo se směje? Co je tu k smíchu? Rozšklebená znetvořená tvář vynořující se odnikud. Pochyby o vlastní existenci. Ubohý neklid těla měnící se v neovladatelný třes, kterého se nelze zbavit. Je jako otravný hmyz, jenž vám bručí u hlavy. A vy se ho snažíte setřást. Mácháte rukama kolem dokola. Údy vám vlají ve vzduchu v podivných úhlech. Vypadáte u toho hrozně směsně, jako byste chtěli chytit vlastní démony. Jenže oni se vám stále vysmívají stejně jako ta tvář odnikud. Co se to děje? Pouhé pomatení mysli? Zlý sen? Je tohle realita? A kdo jsi ty? Kdo ksakru jsi?!
Tlukot srdce sílí a každou chvíli to vypadá, že se rozběhne ven z hrudi a zanechá za sebou jenom krvavou stopu ztrácející se v dáli. Tehdy si uvědomíš, jak to bolí. Každý úder je jako nelítostná rána kladivem. Snaží se rozbít hrudní koš zevnitř, rozdrásat kůži, prorazit ven. Chce svobodu. Okamžik na to, to už neunese tvůj žaludek a vyvrhne svůj obsah. Ten se hlasitě rozplácne na betonovou zem. Velké kolo uprostřed a kolem rozevláté jemné paprsky. Vypadá to skoro jako chamtivé slunce na letní obloze, napadne tě. Natahující se po všem, co se nestihlo ukrýt do bezpečí stínů. Od popraskaných rtů se ti táhne dlouhá slina, ale nevšímáš si ji. Jedná se jen o drobnost netížící tvoje vědomí v tomhle nastalém chaosu. Jednou rukou se podpíráš o vlastní nohu a snažíš se tak vyvážit svoje kymácející se tělo. Druhou si mneš levý spánek, otrávený jedovatým škrábancem netvora. Tvoje mysl chce klid, ale tvoje hlava jakoby toužila po další a další jízdě na kolotoči. Nestačí ji jen lehké houpání, ne, potřebuje prudké otočky o 360 stupňů. A tobě není dobře. Cítíš se přímo hrozně. Nemůžeš a nechceš to vydržet. Tvá síla tě opouští a slané slzy ti slepí vlasy k tváři. V tu chvíli tě napadne matná vzpomínka na šťastné chvíle. Požaduješ od ní, aby tě vtáhla do sebe a pohltila. Jenže smích neustává a  vytrhne ti vzpomínku z pomyslné náruče. Najednou se ti chce v tu chvíli jediné, s tím nejostřejším nožem brutálně rozevřít tu zlomyslnou tvář, která se pořád směje. Rozřezat ji na kousky jako divoké zvíře. Nemáš však v kapsách nic, čím by ses mohl ubránit nepříteli. Démoni kolem tebe poletují a nedovolují ti najít úlevu. Pronikavý dávivý chechot se ti tříští v uších. Opuštění vlastního těla, jenž je neustále v křeči, by bylo lahodným vysvobozením. Vysvobození, tak krásné, tak vzdálené. Co od tebe chtějí? Kdo jsi? Stále ty samé otázky. Ale odpovědi uprchli někam hodně daleko. Opustili tě. Jsi sám a dobře to víš. Bolest na prsou, v hlavě a neustupující křeč jsou připomínky toho, čím jsi. Jenže tvoje vlastní vědomí nedopustí, aby se otázky sešli s odpovědí. Protože by to znamenalo jistou smrt. A smrt by byla oním vysvobozením. Tohle však není tvým osudem, tvým osudem je poprat se se zlovolnými démony, kteří se uzamykají kolem tvého prohnilého srdce. Tak bojuj.

12. 2. 2014

Moje pocity z knihy Pokání (video)

Čauky jeleni!
Připravila jsem si pro vás další video. I když tohle video nebylo tak docela plánované dopředu, takže se moc nedá říct připravila. Spíše jaksi spontánně stvořila, bezprostředně po tom, co jsem dočetla knihu.
Po dočtení Pokání od Iana McEwana jsem byla tak nabitá pocity, že jsem je prostě musela ventilovat ven a pouhé psaní nestačilo. Takže tady to máte, snad vám nebude vadit, že to není ten typ videí, na které jste u mě byli doposud zvyklí.
Je pravda, že občas to, co říkám, nedává docela smysl. Že sestry nejsou kteří, ale které a také, že příliš často používám slova "A" "PROSTĚ" "HROZNĚ" "TAKŽE". Tohle je, prosím, má přirozená mluva a ne vše šlo zkrátka vystříhat.
Doufám, že se ve videu nenachází nějaké spoilery, aby se na něj mohli podívat i ti, kteří knihu nečetli.
Budu ráda za každý ohlas, takže nezapomeňte napsat komentář, co si o této knize myslíte vy, pokud jste ji četli. A pokud ne, tak jestli máte v plánu se do ní pustit.
A teď hurá na video! :)


10. 2. 2014

RECENZE: (Ne)obyčejný kluk - R. J. Palaciová

Anotace:
August se narodil s deformovaným obličejem, který většině lidí z jeho okolí brání dostat se v kontaktu s ním za hranice této nedobrovolné masky. Nyní nastupuje poprvé do školy, rovnou do páté třídy. 
Kniha je dokonale sestaveným kaleidoskopem pohledů samotného Augusta, jeho sestry Vii a jejích kamarádů i Augustových spolužáků na jednu a touž situaci, na to, jak na tuto velkou změnu reaguje on sám, jeho rodina i spolužáci. Celou knihou prostupuje laskavý humor, který usnadňuje mladým čtenářům se s tak náročnou tematikou vyrovnat.


Autor: R .J. Palacio

V originále: Wonder
Počet stran: 320
Rok vydání (ČR): 2013
Nakladatelství: Knižní klub

První věta: Dobře vím, že nejsem obyčejný desetiletý kluk, i když dělám obyčejné věci.


Příběh:

Hlavní hrdina příběhu je postava desetiletého chlapce Augusta, který se chystá poprvé do školy a rovnou do páté třídy. Má milující rodiče, starší sestru, ve škole několik přátel a několik nepřátel, fenku Daisy, jde mu učení, rád hraje hry a zbožňuje Star Wars. Tohle by nebyl nijak zajímavý námět. To co však dělá Augusta neobyčejným, je jeho vzhled. Chlapec trpí jakousi genetickou vadou, která mu poměrně hodně zdeformovala obličej, zkrátka se špatně sešlo jedno DNA s druhým - nemůže za to, jak vypadá, ale říkejte to ostatním. V knize je jeho zevnějšek několikrát popsán, ale stejně si nedovedu úplně přesně Auggieho představit. Podle jeho slov vypadá mnohem hůř, než si ho původně představíme. Každopádně na příběh jsem se těšila po velmi kladných ohlasech. Doposud jsem zkušenosti s takovýmto tématem neměla, ale po tom, co jsem si nejednou přečetla, že se u této knihy nedá neplakat, jsem do toho šla. Protože jsem byla zvědavá, zda se také rozbrečím. No, stalo se tak.

9. 2. 2014

Stížnost a trochu toho hejtu

Už hodinu se pokouším vložit zpátky ikonu svého blogu (to M s parohy) do menu a už hodinu se tu rozčiluji, protože blogspot prostě neodpovídá. Rozvržení stránky se jen naoko tváří, že tu pro vás je, ale ve skutečnosti se zrušilo, zakopalo do země, lehlo pod kytky a pořádně hluboko zajelo pod drn. Zkrátka neexistuje. Naprosto nesnáším, když chci změnit na vzhledu svého blogu nějakou stupidní drobnost a ono to co? Ono to nejde! Hejt na to. Tohle nezdravé rozčilování mi byl čert dlužen.
Takže nejenže je velký problém s tím, že vám blogspot deformuje barvy tak, že máte ze světle hnědé tmavě zelenou (ano, i tohle mi dělá), ale už si ani neuspořádáte gadgety v menu.
Nemluvě o tom, jak mi celý den blogspot blbne. Stránka se mi nenačítá, je pomalá a u některých blogů to, prosím pěkně, hlásí, že nebyl nalezen. Což je totální hloupost, protože když jej dáte vyhledávat znova, tak se najednou nenalezený blog znovu nalezne. Že by černá magie?!
Jsem tak hrozně rozčílená, že už ani nemám hlad. Jak mě přešla chuť k jídlu. To chci po tom blogspotu tak moc, když chci vložit hnedka teďka svoji ikonu, tam kde byla, spolu se vzkazem, že když nás tu bude 50, udělám soutěž o knihu? (BTW: Čím víc nás tu bude, tím víc bude soutěží. Tím vám jakože připomínám, ať neleníte a koukáte se JELENIT, protože odměna vás nemine. Muhaha.)
Ale o tom jsem tu psát nechtěla. Chtěla jsem tu vypsat své rozhořčení nad blogspotem. Nevím, jestli to blbne jenom mně, ale občas mi to vážně drásá nervy. Asi už nikdy nebudu chtít změnit vzhled blogu, protože mám strach,že když zasáhnu do blogu byť jen malinkou změnou, tak se mi nesmaže jen gadget v menu, ale rovnou celý blog...

Aktualizace 22:36 - Děkuji ti, Lux Lisbon, za tvou radu! Díky tobě jsem to konečně znovu napravila. A skutečně stačilo, to udělat v jiném prohlížeči. Že mě to hned nenapadlo...

8. 2. 2014

TAG: The first and the last (video)

Čusky paroháčci moji.
Že jsem tak hrozně hodná slečna Jelen, tak jsem pro vás natočila další video, abyste měli radost. Tentokrát jde OPĚT o tag, první a poslední. Určitě ho mnozí znáte, není zas tak docela nový, ale já jsem si řekla, proč ho nenatočit. Alespoň zpestřím někomu dnešní večer. Pokud taky sedíte doma na zadku jako já. Jó, někdo si hold chodí po večerech pařit do klubů a někdo po večerech točí knižní tagy. A někdo další se na ně dívá. Takový je život.
Každopádně doufám, že se vám video bude líbit a omluvíte některé, ne příliš hodící se, střihy. Ale vzhledem k tomu, že se mi jedna část videa smazala a mě to hrozně naštvalo, tak se mi to pak nechtělo dotáčet. Tím pádem mi tam chybí poslední 10 otázka. Takže mi snad toto malé pochybení odpustíte a video si užijete. A vůbec, natočte tento tag také, ať mám, co sledovat! :)




RECENZE: Dech - Sarah Crossan

Anotace:
Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom. Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně.

Autor: Sarah Crossan
V originále: Breathe
Počet stran: 264
Rok vydání (ČR): 2013
Nakladatelství: Baronet

První věta: Stisknu Abelovi ruku a on se na mě podívá.

Příběh:
Celým příběhem nás doprovází tři hlavní postavy a to Alina, Bea a Quinn. Tahle trojice žije ve světě, kde všechno zmizelo, zničilo se a vyprahlo. A to z jednoho prostého důvodu, vinou lidí de facto zmizel kyslík. Vědci však přišli na způsob, jak nechat přežít alespoň několik vyvolených, vytvořili kapsuli, kde společnost Dech vyrábí kyslík, díky němuž lze ve městě žít. Avšak kyslík je drahé zboží a ne každý si ho může dovolit dostatek k tomu, aby mohl třeba tančit, běhat či se milovat. Ale i v tomto dystopickém světě existuje jakýsi odboj, který je připraven oživit svět venku za stěnami kapsule. Chtějí znovu obnovit stromy a dýchat svobodně. Musím přiznat, že jsem zprvu velmi váhala, zda do této dystopie jít či nikoliv. Bála jsem se, aby mi nesplynula s ostatními knihami na podobné téma. A ze začátku, jsem si to skutečně myslela, protože námět s kupolí a izolovaným městem mi hrozně připomínal knihu Ptačí zpěv, kterou jsem četla předtím. Avšak tahle ji naprosto předčila a upřímně mě vtáhla do děje. Proto mě pak mrzelo, že se mi konec Dechu zdál hrozně uspěchaný.

7. 2. 2014

Nad šálkem čaje...

Tak si tu tak sedím se šálkem čaje s rumem a přemýšlím nad událostmi, které se poslední dobu udály. Mám na mysli, jak se člověk dokáže změnit. Za rok. Za dva. Už to pak není ten samý člověk, kterého jste znali dříve. Ten člověk z minulosti neexistuje. Stává se to dnes a denně.
Na základce jste s někým nejlepší kamarád, přijde střední, rozdělí vás a ten dotyčný se změní. Jdete na vysokou a lidé ze střední se změní. Pak jdete do zaměstnání a už jsou vám cizí i lidé z vysoké. Není to změna přes noc. Ale postupná a průběžná. Jenže když jste v odloučení od dané osoby nějakou delší dobu, tak při každém setkání jsou vaše konverzace čím dál tím víc nucenější. Umělejší. Trapnější. Co říct? Na jaké téma diskutovat? Co ten dotyčný má teď rád? Baví ho stále to samé? Mluví stále s těmi samými lidmi? Se mnou? Kdo je to? Cizinec.
Nemá smysl si to nepřipouštět. To procitnutí, že toho dotyčného nepoznáváte, je jako rána pěstí přímo do obličeje. Vždycky to tak bylo a vždycky bude. Čím méně jste s tou osobou v kontaktu, tím méně o ní víte a tím pádem ji méně znáte. Už to není každodenní ustavičné štěbetání v lavici, sdělování si informací, převypravování zážitků. Na řadu přišly zdvořilostní otázky a fráze. "Ahoj, tebe jsem dlouho neviděla!" "No, ahoj, jak se máš?" "Však víš, jde to, co ty, něco nového?" "No ani ne, u nás se nic zajímavého neděje." "Jo, tak to jsme na tom stejně." Ticho...
Nakonec není, co si říct. I když se toho stalo tolik. Nač něco říkat? Stejně to toho druhého nezajímá. Je to jako byste potkali na ulici cizince a ptali se ho, jak se mu daří. Udělali byste to? Zajímalo by vás to?
U některých třeba ano. U nových známostí. Ne u těch z minulosti (když teda nejste sběratel drbů). U nich máte jakési předsudky, které vám nutí obraz toho, jaká ta osoba má být. Jaká byla. Tak jak ji znáte. A když neodpovídá tomu obrazu, tak je zle. Chcete tu osobu zpátky. Ale změnila se. Vy jste se změnili. Nakonec z toho zbude jen plytké zasílání bezduchých zpráv, přání k narozeninách, k vánocům, možná i přání šťastného Nového roku.

A jaké z toho plyne ponaučení? Pokud skutečně nechcete tu druhou osobu ztratit, vzdálit se jí, pak se snažte svůj vztah utužovat a udržovat. Protože jakmile dojde k tomu, že toho druhého už neznáte, kdy budete cítit tu tíhu drastické změny v chování, vyjadřování a stylu toho člověka, vrátit to všechno zpátky na začátek, do původního stavu, je velice těžké. Často i zcela nemožné.
Avšak ne vždy to lze. Někdy je odloučení hold nevyhnutelné...

6. 2. 2014

Hula hoop dance

Čauky paroháči!
Dneska jsem si pro vás připravila jeden článeček, na nějž mě tak trochu navedla slečna Eloran. V jednom mém starším příspěvku jsem se zmínila o hula hoop dance a ona se ptala, co to jako je. To mi vnuklo myšlenku, že o tom něco napíšu. Protože ačkoliv to začíná být v poslední době poměrně populární a v nejednom časopisu se o tom zmiňují ve fitness sekci, tak je tu ale spousta lidí , která o tom ještě neslyšela. A nebo to třeba znají, jen nevědí, že se tomu tak říká.

CO JE TO HULA HOOP DANCE
Hula hoop dance je, jak již název napovídá, tanec a to s obručí.
Možná někteří z vás měli takovou tu plastovou lehkou obruč z hračkářství, kterou se snažili zuby nehty udržet kolem pasu, ale furt a furt to padalo na zem, až jste to nakonec vzdali, protože to vyžadovalo opravdovou námahu. Nebo možná měl někdo z rodiny takzvané fitness obruče na cvičení, takové ty velké, těžké obruče na masáže zad, posilování a občas mající i nějaké vroubky a podobně.
Tohle je skoro ta samá obruč. Jen je hladká, vážící tak, aby bylo lehké s ní točit, ale aby nevážila příliš málo a neustále nepadala dolů a průměrem velká nejlépe k pupíku, když ji postavíte na zem. S ideální obručí se dají dělat opravdu psí kusy! V dnešní době už to skutečně není jenom o kroužení v pase. Při hula hoop dance si pustíte nějakou hudbu, která vás pěkně přivede do nálady, a kroužíte do rytmu, děláte různé tríčky, kroužíte na hrudi, na rukou, nohou, jedné noze, krku, prostě všude, kde se dá. Je to skutečně zábava.

5. 2. 2014

BOOK HAUL Leden (video)

Čauky paroháči!
Tak jsem si pro vás KONEČNĚ připravila Book haul, tentokrát ve formě videa.
UPOZORNĚNÍ -> Možná vám v tom videu budu připadat trochu divná, trochu roztěkaná, možná moc s těma knihama máchám, takže není vidět ani co ukazuju, taky je možné, že mi není místy rozumět, a že se občas přeřeknu. Ale zkrátka jsem na točení neměla příliš mnoho času, takže jsem to ze sebe musela hold vysypat. Tak.
Ale i přesto doufám, že se vám bude videjko líbit. :)



Jinak na svou obhajobu. Zas tak jsem neutrácela, protože asi 1500 jsem měla z Vánoc jako dárek, takže jsem ve finále utratila asi 850. To jde za 11 knih :-)

2. 2. 2014

Vyčerpání a další rozpoložení

Vyčerpání. 
Asi tak. Jedno slovo a není nic moc, co k tomu dodat.

To máte tak, když chodíte 2 týdny za sebou 6 dní v kuse do práce (takhle zkažené jsem měla já neděle), pak máte team building (aneb chlastání v hospodě s kolegy) a pak ještě LAN Party (aneb paření stříleček jako COD, CS a pití energeťáků o106 se samými chlapci).
Pak se cítíte přesně jako zombie, co by jen požírala mozek, protože sama už žádný nemá. Ble.

pochybovačné rozpoložení
A i když tady na to tak trošku kašlu, nezanevřela jsem na čtení a za leden přečetla 5 knih. Což je docela výkon, když vezmu v potaz, jak málo času mám denně na čtení. Sice je 5 knih dost (na mě), ale přesto mi došlo, že když jsem si dávala v challenge 70 knih za rok, tak jsem si trochu asi ucákla. Nevěřím tomu, že to zvládnu, i kdybych jela tímhle tempem 5 knih za měsíc po celý rok, dostala bych se na číslo 60. Což stejně nestačí. Uvidíme, třeba sama sebe překvapím.

nazlobené rozpoložení
Chtěla jsem jít do kina na film Zlodějka knih. A hádejte co? Ano, přesně tak, už to nepromítají! Tohle vážně nechápu. Vždyť měla premiéru před chvílí! To na to nikdo nechodil? Nikomu se to nelíbilo? Nebo co? Některý filmy, co jsou hnusný a nudný jak tři chlupatý prdele, tam suší 2 měsíce a tu Zlodějku knih tam neměli snad ani týden. Jsem naštvaná. A pořádně. Hold si to budu muset stáhnout. Jo, jsem pirát.

Dle knihy je natočen film. Musím ho vidět...
mindfuck rozpoložení
Hrozně jsem chtěla natočit měsíční chvástačku za leden, ale prostě jsem k tomu nemohla dokopat svoje líné pozadí. V sobotu vůbec, to jsem spala asi do půl 2 (po LANce, totálně unavená) a dneska, místo natáčení, jsem do rukou vzala knihu Betonová zahrada. A proč? Protože je to druhá nejlépe hodnocená kniha pana Iana McEwana. To je, prosím pěkně, ten pán, co napsal Pokání. Nejdřív jsem si to nespojila, že Pokání a Betonovou zahradu napsal ten samý týpek. Já vlastně ani nevěděla, že tu knihu mám doma. Jen jsem věděla, když jsem si pročítala díla tohoto autora, že název Betonová zahrada jsem už někde viděla. No a taky že viděla, doma v knihovně. Takže vzhledem k tomu, že kniha má nějakých 120 stran, jsem se do ní pustila a za 2 hodinky ji zhltala. A lidi, to je kurwa MINDFUCK jako prase. Ten konec, no to bylo moc. Celá ta knížečka byla moc. Nevím, jestli jste to někdo četl, ale prostě tohle byla síla. Hrozně se mi to líbilo, zvráceným způsobem. Ale už to asi nikdy znovu číst nebudu...