7. 10. 2015

Jak na boj s prokrastinací

Kdo říkal, že vést blog je easy? Já to nebyla. Možná budu teďka hrozně lame, když napíšu, že je šíleně těžké bojovat s prokrastinací! Každou chvilku, od té doby, co jsem napsala naposledy článek (což už nějakou dobu je), přemýšlím nad tím, že napíšu další. Do detailu přemýšlím nad tím, o čem to bude, jaká použiju slova. Všechno mám vymyšlené. A to je právě TO. Jenom nad tím totiž přemýšlím. Převaluji si v hlavince nápady ze strany na stranu, ale abych ve skutečnosti šla, sedla k tomu počítači a něco napsala, to ne. Uvnitř sebe vím, že se jedná o něco, co je pro mne prospěšné a baví mě to, a právě proto se vždy ozve ten velice známý vzdor cokoliv dělat.

Vím, že nejsem jediný člověk na světě, kterému v hlavě zní ten nepříjemný hlas prokrastinace. Ale přesto, když sleduji ostatní lidi, jak dosahují určitých cílů a gólů, tak si říkám, proč nejsem jako oni? Jak to, že se oni dokáží dokopat k tomu, aby něco opravdu fyzicky dělali a nesedí jenom u compu a nescrollují hlavní stránku facebooku? Kam se poděl jejich hlas prokrastinace?

Nakonec mi došlo, že neodešel nikam. Že vlastně nikdy nikam neodejde, vždycky tam někde vzadu bude číhat a doufat, že se dostane k hlavnímu slovu. Jde zkrátka o to, naučit se říct jasné hlasité NE prokrastinaci a být bossem svého života. Je to hrozná dřina! Moc dobře to znám. A čím víc věcí musím/chci udělat/stihnout, tím horší je neposlouchat ten nekonečně dlouhý seznam výmluv, jenž mi Pan prokrastinace neustále předkládá.

"Teď na to není správný čas, udělej to třeba zítra. Budeš mít lepší náladu, něco lepšího tě napadne. Teďka je důležitější sjíždět hromady fotek na instagramu nebo pinterestu. Určitě se na to vrhneš zítra a když né zítra, tak někdy určitě. Možná... a nebo to vlastně nemusíš dělat vůbec. Kašli na to. Stejně to je k ničemu. Neumíš to, nemáš na to..." a pořád a pořád dokola.

28. 5. 2015

Život s IKEA

Nemám v plánu dělat nějaký reklamy na nábytek, ale pravdou také je, že se mi nábytek z Ikea vážně líbí nejvíc. A to já projela spousty obchodů and stuff. Takže zřejmě budu také jedna z těch (rádoby) blogerek, které mají celý byt jako reklamu na Ikeu. Ale mě to nevadí, jsem ráda, že jsem spokojena se svým výběrem, ačkoliv u některých věcí stále váhám a to především z toho důvodu, že nemám tolik peněz na všechno, co bych chtěla. Momentálně.

Ale pojďme vás čtenáře zasvětit trošku hlouběji do toho, co se nyní v mém životě odehrává. Krom toho, že mám stupidní zkouškové a jsem neskutečně líná se učit, ale pořád o tom, že se učit musím, mluvím a krom toho, že v práci mi dali víc práce, takže teď v práci musím fakt pracovat, což se mi moc nelíbí, takže asi práci změním (kecám, stejně si tu sem tam najdu čas na blbosti), tak plánuji stěhování. FANFÁRY! Byt ještě nemám úplně jistý, mám jich pár vyhlídnutých a čekám, který z nich mi vyjde. Se žádným nejsem na 100% spokojená, ale přijde mi, že to prostě není tak úplně reálné. Ne v Pardubicích, kde jsou byty většinou drahý a hnusný a starý. Ale jde mi spíš o to, abych bydlela ve městě. Vesnice má své výhody, ale já jsem člověk, který má rád možnosti a ty mi na vesnici vážně chybí. Ono i Pardubice mi přijdou dost malý. Časem přemýšlím nad něčím větším... Uvidíme.

No a protože nevlastním žádný nábytek, je potřeba ten prázdný byt něčím vybavit. Abych měla na čem spát, do čeho dát své knihy, na čem snídat, do čeho dát jídlo a podobně. Proto teď každý den koukám na stránky různých obchodů prodávajících nábytek a hledám. Dopadlo to tak, že Ikea je prostě má volba. Mám ráda Švédsko a jejich styl.

A jelikož nejsem úplně nadaná v tom, abych od oka odhadla, co se k sobě fakt jako hodí, tak si takhle po večerech hraji s Photofiltrem (Photoshop mám také, ale v tom jsem fakt noob) a sestavuji si nábytek, abych zjistila, jak spolu ladí a podobně. Takže Vám teď ukáži svoji finální představu (kterou ještě asi několikrát pozměním) a chci slyšet VÁŠ NÁZOR. (né na to, že neumím grafiku, ale na ten nábytek a styl - díky)

PS: Ta hnědá židle je jediný kus nábytku, který vlastníme - je to přítelův trůn - a proto jej v novém bytě musíme mít (chápete).

Ložnice/pracovna

Obývák


Jaký názor máte na Ikeu? Máte odtamtud něco? Vydrží ten nábytek?


15. 4. 2015

Zamyšlení v posledních měsících.


A je to tu zas a znovu. Poslední měsíce se utápím v přemýšlení nad sebou samou a světem obecně. Co se to s námi děje? Jak se to stalo? Stále čtu, jak nám vládnou korporace, jak ničíme nezadržitelným tempem naši planetu, jak do padesáti let budeme všichni totálně v loji, protože všechno začne docházet. A ta nejsmutnější část na tom je, že je to všechno pravda. Jsme ovládáni jako divadelní loutky, hrajeme si svoje vystoupení, ale nevidíme ven za svět toho divadla. Většina z lidí raději zavírá oči a odvrací zraky, dělá že to nevidí, protože si nechce připustit, že by to mohla být pravda, nechce ztratit svoji pohodlnost a začít něco dělat, snažit se udělat alespoň nepatrnou změnu. Ale pokud něco nezměníme, tak umřeme. To je jasný jako facka, není úniku od zániku. Prostě bum, apokalypsa, kterou jsme sami rozpoutali.
Jak je možné, že takovou masu lidí ovládá taková mizivá hrstka lidí, někde jsem četla, že celý svět ovládají 2% lidí z celkové světové populace! Jak to dokázali? Co nás nutí, je následovat a poslouchat jako otroci? Já to nechápu. Je to teprve sto let, kdy se začalo tohle dít. A podívejme se, kam jsme dospěli...

29. 3. 2015

Čus jeleni.


A tak se Jelena (=Michaela) dozvěděla, že to tak docela nebyla chyba blogspotu, že jí dělal zelené záhlaví při tvorbě minulého vzhledu, ale že jen měla uložený obrázek ve špatném formátu. Takže žádné jpg, ale vítej png! 
(Protože jak jí její přítel vysvětlil, jpg se přizpůsobuje a mění svou kvalitu - áha!)

Nemohu uvěřit, že jsem se svým blogem nezažila tolik věcí! Jakože nástup na vysokou, narozeniny, Vánoce, Silvestr, další změnu pozice, jedno zvláštní kamarádství, dva přesuny na jiné místo v sále, první relax ve wellness, první zkouškové, první "duchovní" knihy, změnu životního stylu, zhubnutí 5 kil a další. Jakože, cože?

Přijdu si jako hrozně špatná matka, která opustila své dítě. Zní to hrozně, ale svým způsobem to skutečně není daleko od pravdy.

Ale jak to tak bývá (v realitě, v knihách i ve filmech) i ignorantský rodič se čas od času nečekaně vynoří z hlubin neznáma, aby pak mohl pokleknout na kolena a prosit o odpuštění, jakože už to nikdy, nikdy, nikdy co? Nikdy neudělá. Jasně. Aspoň tak to v tu chvíli myslí. Stejně jako já.

Amen.